eGovernment v Česku pokulhává, jak z toho ven?
Evropská komise sleduje od roku 2014 situaci Evropy v digitální oblasti. Pokrok jednotlivých zemí měří pomocí indexu DESI. V celkovém hodnocení postoupilo Česko za loňský rok z 18. na 17. místo, což znamená, že se stále drží ve spodní polovině žebříčku. V postupu ho brzdí řada faktorů, na úrovni obcí však existuje snadná cesta ven.
Česká legislativa elektronizaci příliš nenahrává
Pro veřejnou správu jsou alfou a omegou legislativní předpisy. Problém je ovšem v tom, že Česko patří v Evropské unii mezi země s největším počtem legislativních norem a často se zapomíná na jejich vzájemné provázání. Zejména na úrovni obcí ale chybí i data nezbytná pro výkon správy místních poplatků, jako jsou údaje o rodinných vazbách. Plošné digitalizaci české veřejné správy tedy brání to, že zkrátka neexistuje možnost, jak některé aktivity převést na jednoznačně a jednoduše popsatelné procesy, které by šlo digitalizovat. To je oproti tržnímu sektoru zásadní rozdíl. Firmy totiž mají flexibilitu v tom, že když nějaká data chybí nebo nějaké vzájemné závislosti nelze popsat, jde si s tím v ERP systému poradit a jde se tomu přizpůsobit – obvykle stačí, když se na tom vedení firmy a klíčoví uživatelé dohodnou. Ve veřejné správě je ale potřeba striktně dodržovat literu zákona, přesněji úplně všech zákonů. A tam už je množství nejrůznějších předpisů bez vzájemného provázání překážkou, která si vyžádá řešení na úrovni zákonodárné moci.
Stagnujeme a právo na digitální služby patrně nepřináší zrychlení
O skutečném tempu digitalizace naší veřejné správy nejlépe vypovídá fakt, že z programového prohlášení vlády z roku 2018 nebyl splněn ani jeden ze 17 slibů o digitalizaci země. Od února 2020 ale máme v ČR „digitální ústavu“ – zákon o právu na digitální služby. Ten veřejnosti přiznává právo na přístup k téměř všem veřejným službám elektronickou cestou. Zákon, který se pokusil uvést eGovernment do pohybu směrem k první desítce digitalizovaných zemí v EU, však nestačí. Z usnesení vlády ČR č. 84, o harmonogramu a technickém způsobu provedení digitalizace služeb veřejné správy na období 2021–2025, z 1. února 2021 je totiž patrné, že implementace eGovernmentu si i nadále zachová pomalejší tempo. Důvodem může být klasický nepoměr projektových vrcholů. Jedním z nich je čas, kdy jsme k určitým termínům vázáni Evropskou unií, druhým lidské zdroje – na trhu práce není dostatek odborníků, třetím je kapitál, kterým prostě zadlužený státní rozpočet a na něm závislé organizace veřejné správy nedisponují.
Je čas na digitalizaci vlády na úrovni obcí
Jsou ale oblasti, kde není digitalizace veřejné správy na postupu vlády a úpravách legislativního rámce až tak závislá. Jsou jí územní samosprávné celky. Ty si totiž samy definují skladbu a funkčnost tzv. provozních informačních systémů, těch, které přímo souvisí s jejich vlastním provozem. Tyto systémy pak typicky pokrývají trojkoalici agend rozpočet-účetnictví-výkaznictví, správa majetku a správa závazků a pohledávek. To jsou agendy, které jsou velmi blízké komerčnímu sektoru, jenž řeší obdobné problémy, včetně například výkaznictví vůči státu.
A podobně jako firmy i obce a jimi zřizované příspěvkové organizace běžně potřebují řešit komunikaci se „zákazníky“, tj. občany. I zde přitom platí, že digitální forma je pro zákazníky/občany lepší. Například v tom, že kvůli místním poplatkům za psa nemusejí chodit na úřad, ale mají k dispozici službu, přes kterou vše vyřídí z domu. Stejně tak si mohou zasedání obecní rady a zastupitelstva pustit ze záznamu z webu obce a nechodit na něj osobně. Dalším příkladem, v Česku velmi populárním, může být rozklikávací rozpočet na webu, kdy si občan v přehledné formě zobrazí příjmy a výdaje obce.
Tohle všechno spadá do kolonky eGovernment, přičemž právě jakákoliv digitalizace usnadňující a zrychlující komunikaci občanů s úřady bývá na straně občanů velmi pozitivně vnímána, a to nejen v době koronaviru.
Chcete se dozvědět více o tom, jak ve své organizaci můžete přispět k digitalizaci Česka? Více informací zde.