Historie podnikových IS III: Kterak Čech vymyslel podnikové informační systémy

Psal se rok 1958. Spojenci vyhráli druhou světovou válku americkým nasazením jaderných zbraní. Na jejich vývoji však kromě Američanů pracovali také Kanaďané a Britové, kteří k projektu Manhattan výrazně přispěli. Jenže Američané se pak rozhodli Brity odříznout. Ti rázem ztratili pozici velmoci a narychlo začali hrnout miliardy liber do vlastního vývoje. S vypuštěním Sputniku do vesmíru se ale vše změnilo. Američané znovu začali pracovat s Brity a do vývoje jaderných zbraní se vložil i český právník a ekonom Josef Orlický.

Předchozí díly seriálu:

Historie podnikových informačních systémů I: Na začátku byl papír
Historie podnikových informačních systémů II: U zrodu všeho stála poválečná Toyota

Vývoj a výroba jaderných zbraní jako díra na peníze

První myšlenka, že by mohlo existovat cosi jako jaderný rozpad, byla publikována v časopise Nature v roce 1939. Bohužel dvěma německými vědci. O rok později dospěli Francouzi k názoru, že jaderný rozpad by bylo možné moderovat těžkou vodou, kterou ve velkém produkovali Norové. O další rok později už Britové začali pracovat na nukleárních zbraních v projektu Tube Alloys (Tubusové slitiny).

Ten se nakonec v roce 1943 spojil s kanadským výzkumem a americkým známým vojenským projektem Manhattan, jehož výstupem byly jaderné bomby svržené na Hirošimu a Nagasaki. V roce 1946 však Američané spolupráci náhle přerušili a Britové zjistili, že nemají dostatek vlastního know-how ani technologií. Nakonec si do roku 1952 vyvinuli a otestovali vlastní jadernou bombu.

Spolu s využitím ve formě bomb zkoumali Američané i Britové možnosti využití jaderného pohonu námořních plavidel. Britové v roce 1954 po mnohaletém finančně náročném výzkumu a vývoji dospěli k názoru, že v současné době to ještě není možné, načež 17. ledna 1955 Američané představili první jadernou ponorku. Obě dvě velmoci si rychle uvědomily, že mít k dispozici jadernou ponorku s jadernou střelou by mohlo být v zuřící studené válce rozhodující, a tak vznikl projekt Polaris.

Za podnikové informační systémy může jaderná raketa pro ponorky

Jaderné závody byly nesmírně finančně náročné. Šlo však o nadvládu nad světem a o moc. O tom všem měly nově rozhodnout jaderné rakety na moři. Jenže se ukázalo, že ty stávající s tekutým palivem na moři nelze použít, a to ani na lodích. Bylo potřeba vyvinout zcela nové, lehčí a s palivem v tuhém stavu. Prezident Eisenhower proto 13. září 1955 zřídil United States Navy Special Project Office (SPO). Oficiálně byla otevřena v roce 1956 a pracovalo v ní 45 vojáků a 45 civilistů. Do jejího chodu se navíc v únoru 1958 na základě Nassauské smlouvy v rámci znovuobnovené spolupráce s Brity zapojilo i královské námořnictvo. Britové a Američané potřebovali mít jaderné střely na moři stůj co stůj. První střela UGM-27 Polaris nakonec odstartovala z ponorky USS George Washington 20. července 1960. SPO přitom v polovině roku 1961 zaměstnávala na 200 vojáků, 667 civilistů, měla přes 11 000 dodavatelů a rozpočet dvě miliardy dolarů. Aby celý tento finančně i organizačně nesmírně náročný mezinárodní projekt dokázala uřídit, přizvala si československého imigranta, absolventa práv a ekonomie z Univerzity Karlovy.

MRP od traktorů k jaderným zbraním

Josef Orlický emigroval do USA krátce po konci druhé světové války. S doktorátem z práv a ekonomie a téměř nulovou angličtinou nakonec vystudoval MBA v Chicagu a dostal se do managementu wisconsinského výrobce traktorů J. I. Case Company (nyní Case Corporation). Orlický si koncem padesátých let velice dobře uvědomil sílu tehdejších počítačů a jejich široké možnosti pro efektivnější řízení výroby. A tak začal vymýšlet, jak to udělat. Nakonec v roce 1961, už jako výrobní ředitel J. I. Case posílené o akvizici American Tractor Corporation a licenční výrobu traktorů v Argentině, dal dohromady tým, který MRP (Material Resource Planning – plánování potřeby materiálu) vyvinul. První podnikový informační systém moderní doby tak byl založen na in-house vývoji. O rok později předstoupil před IBM, aby jim předal své zkušenosti.

Orlického úsilí v oblasti efektivního řízení výroby však mělo ještě druhou, tajnou stránku. Jeho schopností si všimlo i americké námořnictvo, které zoufale potřebovalo nějakým způsobem uřídit projekt Polaris. Hned po otestování první verze Polarisu totiž bylo nad slunce jasné, že tato střela ve verzi A-1 bude velice brzy k ničemu. A tak už při vzletu prvních raket byla ve vývoji vylepšená verze A-2 a velmi brzy i verze A-3, která se vyráběla do roku 1968 a sloužila až do května 1996. Tlak na vývoj a vylepšování raket byl obrovský, rozpočet byl ještě větší, ale při 11 000 dodavatelích a stovkách zaměstnanců ze dvou zemí se to prostě bez nového revolučního systému nedalo uřídit.

MRP jako princip plánování výroby

O čem Orlického zázrak výrobního managementu vlastně je? Základním principem je, že na začátku je hlavní plán výroby, který sestaví nejvyšší management – tedy například to, že se definuje, že budeme vyrábět jadernou raketu na tuhé palivo, kterou půjde odpalovat z ponorek a bude mít takové a makové parametry.

Po schválení hlavního plánu výroby přichází právě ono plánování potřeby materiálu (Material Resource Planning). Oním „materiálem“ přitom Orlický myslí nejen materiál jako takový, ale i všechny další díly použité ve výrobě. U každého z nich je potřeba rozhodnout, zda si jej firma vyrobí sama, či kdo jí je dodá. Zapomenout se však nesmí ani na detailní výrobní dokumentaci a kusovníky. To vše přitom najdete i v dnešních modulech pro řízení výroby u podnikových informačních systémů, jako je HELIOS Orange iNUVIO či HELIOS Green. Klíčovým fíglem, jak vyrobit pokud možno včas a podle rozpočtu i tak komplikovanou věc, jako je raketa s jadernou hlavicí, je přepočet MRP.

Ten se provádí pravidelně (denně, týdně) a jeho úkolem je ověřit, jestli na další výrobní období budou pro všechny součásti k dispozici všechny díly, z nichž se skládají, a tudíž je bude možné smontovat. Z tohoto procesu jsou pak automaticky generována doporučení pro výrobu (co, kolik a kdy zadat do výroby) a doporučení pro nákup (co, kolik, kdy a kde objednat). Systém si také sám hlídá položky na skladě, které v doporučeních pro nákup zohledňuje. I když výsledný plán výroby je sestavován třeba na půl roku dopředu, výrobě a nákupu chodí instrukce o tom, co je třeba dělat právě teď. Z pohledu financí však vše funguje i v dlouhém období.

Díky tomu je možné finišovat výrobu Polarisu A-1 a přitom montovat jadernou hlavici pro Polaris A-2, který bude dokončen za dva roky, či obohacovat uran pro Polaris A-3, který půjde do výroby za čtyři roky. MRP také zavádí nezávislé požadavky, jež putují přímo do hlavního plánu výroby, jako je například potřeba zvýšit dolet raket Polaris. A závislé požadavky, na materiál, výrobu, eventuálně vývoj, dodavatele, výrobní kapacity apod., jež z těch nezávislých vycházejí. Třeba nutnost u Polarisu verze A-3 zcela změnit celkový tvar a aerodynamiku rakety.

Díky neustálému přepočítávání plánů a vydávání aktuálních doporučení, co kupovat nebo vyrábět zítra, pozítří a na konci týdne, bylo pro Američany a Brity velmi snadné zkoordinovat společné úsilí obou námořnictev, stovek zaměstnanců i tisíců dodavatelů. Ostatně nebylo to náhodou. Orlický tuto metodu řízení výroby vyvinul, otestoval a uvedl do praxe u firmy, která koupila svého velkého konkurenta i s jeho výrobními kapacitami a potřebovala zavést licenční výrobu v úplně jiné zemi.

MRP díky IBM opanovalo USA. Do Československa se dostalo až po revoluci

Díky spolupráci Orlického a IBM se MRP velice rychle uvedlo do praxe. První civilní implementací byla společnost Black & Decker v roce 1964. V roce 1975, tedy sedm let po konci projektu Polaris, kdy Orlický shrnul veškerá zjištění z byznysu i námořnictva ve své knize Material Requirements Planning, již MRP využívalo na 700 podniků. V roce 1981 jich bylo už 8 000. Vše samozřejmě na mainframech IBM. Do Československa se MRP systémy dostaly ještě v roce 1989, krátce po zrušení embarga na vývoz amerických informačních technologií do zemí východního bloku.

Další díly seriálu:
Historie podnikových informačních systémů IV: Když k výrobě přibyl byznys
Historie podnikových informačních systémů V: ERP aneb jak Gartner Group vymyslela tajuplnou zkratku
Historie podnikových IS VI: Konec století patřil masivní automatizaci procesů i mimo výrobu
Historie podnikových IS VII: Na přelomu století přišel důraz na frontend
Historie podnikových IS VIII: Budoucnost patří maximální automatizaci